Emilianos Simonopetrský: Pravoslavná duchovnost a technologická revoluce

 

Úvod

 

Dnes se hodně mluví o „technologické revoluci“ – ať už v její prospěch, či nikoli. Pokud jde o pravoslavnou teologii, nabízí se otázka, zda opravdu existuje rozdíl mezi dávným problémem technologie a naší současnou realitou?

 

Mohli bychom samozřejmě dlouze hovořit o devatenáctém století, průmyslové revoluci a všech jejích důsledcích – společenských, politických, morálních, náboženských ad.

 

Nezveličuje se dnes rozsah jinak nepochybných změn v životních podmínkách, které nastaly s třetí – technologickou – revolucí? Nebylo by realističtější místo debaty o revoluci zkoumat dlouhodobý proces, který nastal dávno před průmyslovou revolucí a který vyvrcholil v jejích důsledcích?

 

Základním a zároveň novým rysem ovšem je, že moderní technologie obrátila všechno vzhůru nohama. Zatímco dříve se lidé snažili používat vědu ke zdokonalení své nadvlády nad přírodou, dnes věda pronikla do samotných zákonů přírody. S výsledky, které jsou na jednu stranu pozitivní, ale které zároveň představují děsivou a neomezenou možnost do přírodních zákonů zasahovat. A kam nás tato situace dovede? K dalšímu rozšíření vědeckých možností, nebo k dobrovolnému omezení, jež by zajistilo suverenitu, důstojnost a přežití přírody?

 

Podstata problému proto nespočívá ve vztahu mezi člověkem a přírodou, ale spíše v naší výsadě vybírat si mezi zdánlivě nekonečnými možnostmi, až se nakonec staneme oběťmi svého vlastního díla. Proč to zmiňuji? Protože si vybavuji Jobova slova: „Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná“ (Jób 39, 16). Jinými slovy, naše epocha se chová necitlivě a lhostejně ke svým vlastním dětem. A její nevybíravý a pošetilý postoj znemožňuje každou snahu o opak.

 

Naší rolí není popsat všechny revoluční změny, ale spíše poukázat na skutečný smysl technologie a také na smysl pravoslavných teologických a morálních kritérií ve vztahu k jejímu použití.

 

Zamysleme se tedy nad vznikem technologie.

 

 

A.  Antropologie a technologie

 

Adam byl v Ráji „nahý v jednoduchosti a upřímnosti života“ (sv. Řehoř Teolog, PG36, 632C), neoděn a bez „umění“. Jeho povoláním či zásadním posláním byla kontemplace, duchovní nazírání Boha, spojené s péčí o strom života. Proto se stal člověkem, „rolníkem nesmrtelných plodin“ (ibid.): aby byl skrze obdělávání Edenu neustále zaměstnán Bohem.

 

Technologie se tudíž objevuje až po Pádu.

 

Adamův prvorozený syn Kain byl zemědělec, druhorozený Ábel pastevec; oba tak byli spjati s přírodou. Kainův syn Enoch se stal zedníkem a stavitelem měst. Jeho potomek Jábal založil pastevecký způsob života, zatímco Jábalův bratr Júbal vytvořil hudební nástroje. Túbal-kain byl řemeslník, obrábějící železo a měď.

 

Nakonec syn bohabojného Šéta Enóš zůstal věrný Božímu jménu, svolal první veřejné shromáždění a začal s ním uctívat Boha, aby mohli všichni Adamovi potomci, užívající technologie, najít místo a způsob duchovního nazírání Boha, a mohli tak pracovat, kde chtěli, a podmanit si Zemi (1M 4, 1–26).

 

Skrze Boží požehnání a lopotnou dřinu tak umožnil postupný vznik technologie ze zemědělství člověku udržet si postavení pána nad přírodou i po Pádu. Technologie je podnícena lidskou schopností rozumu a kompenzuje slabost člověka – jednak vůči zvířatům, které mají dostatečnou sílu přežít, jednak vůči přírodním silám, nutným k životu (sv. Řehoř Nysský, PG 44, 140D–144AB).

 

Můžeme zde zmínit, že pro starověkého člověka a pro Písmo neexistoval rozdíl mezi uměním a technologií, které – pokud odpovídají potřebám naší přirozenosti – nemohou být cizí či nepřátelské vůči „kráse“. Mechanika přerůstá umění v okamžiku, kdy technologie přestává sloužit nejvyššímu poslání člověka a je zneužita ve prospěch stále větší produkce a zisku.

 

Pokud má být člověk pečovatelem o stvoření, pak musí rozvoj technologie zůstat v určitých logických mezích. Technologie by neměla být cílem sama o sobě, ale spíše prostředkem k cíli a měla by být v souladu s přírodními zákony a prvky na Zemi i ve vesmíru. Neboť člověk je podle Řehoře Nysského „vzpřímený, vypíná se k nebi a hledí vzhůru. I to jsou znaky způsobilosti vládnout.“ (ot. cit, PG 44, 144B, cit. dle O stvoření člověka, Praha: OIKOYMENH 2013, s. 83).

 

 

B. Kontrola nad technologiemi

 

Zautomatizování industriálního věku a zvláště pak informační technologie post-industriálního věku spolu s ekologickou krizí nastolují jednu otázku: Proč by nám měla sloužit moderní technologie, která se stává nenasytnou modlou, strojem vymknutým kontrole? Měla by být naše společnost organizována technologicky, jen aby nasytila stroj? Význačný ruský duchovní, minský metropolita Filaret, například udává, že veškerá těžba jednoho obrovského dolu na kov padne na výrobu důlního zařízení pro tentýž důl!

 

Je logické, že rychlý vývoj v jaderné fyzice či genetice může otevřít nové obzory ve vědě, zároveň však může způsobit další problémy lidstvu. To opravňuje potřebu morální intervence v oblasti technologií. Opravdu znepokojivým se stává absurdní a „bezstarostný“ optimismus mnoha vědců a politických představitelů. Podle nich v sobě technologický rozvoj automaticky obsahuje řešení problémů, které způsobil, a tudíž by neměl být omezen, aby se na daná „technická řešení“ mohlo přijít. Kdo by měl například vykonávat kontrolu v ideové rovině při vytváření nového typu technologického člověka? Na to se hodí jeden výrok sv. Pavla: „Čiňme zlé věci, aby přišly dobré?“ (Ř 3, 8)

 

Někteří tedy odmítají na základě historických argumentů a naší neschopnosti předpovědět, jak se budou výsledky vědy vyvíjet v budoucnu, jakoukoli morální intervenci.

 

Technologie sama o sobě – jakožto výsledek myšlení člověka, který byl stvořen k Božímu obrazu – není pochopitelně škodlivá. Když se ale zcela nekontrolovaně a nespoutaně vydá svou vlastní cestou, může se stát ďábelskou, a namísto světla přivodit temnotu. Nebezpečí pro nás spočívá v absenci odpovědnosti, s jakou je technologie spravována a využívána; místo toho nastupuje způsob užití, jehož cílem je podmanění lidského života a řešení problémů ryze technickými prostředky, nehledě na morální či metafyzické principy.

 

Jak se k této situaci staví pravoslavná tradice?

 

 

C. Postoj Církve k technologickému vývoji

 

Kristova Církev uchovává v ryzí formě pravoslavnou tradici – skutečnou a jedinečnou sílu, kterou čerpá ze svého života a zkušenosti, stejně jako z neutuchajícího zdroje askeze a živé mnišské tradice.

 

V otázce technologie pak může mnišská tradice nabídnout lidem konkrétní kritéria smýšlení a jednání. Církev ani mnišství nezastávají vůči technologickému vývoji nepřátelský postoj. Naopak to byli mniši, kdo po staletí spoluutvářeli vědecký a technický pokrok.

 

Na středověkém Západě mniši obnovili civilizaci, zničenou barbarskými vpády. Kláštery se staly středisky přírodních věd s výzkumem v oblasti matematiky, zoologie, chemie, lékařství ad. Nejdůležitější klášterní vynálezy vytvořily základ budoucího průmyslu. Stejně tak mniši pomohli rozvoji zemědělství obděláváním rozsáhlých pozemků.

 

Pravoslavný světec Atanáš Sinajský zase sestrojil mechanické zařízení na hnětení, poháněné voly, aby se mohli mniši více účastnit bohoslužeb. Tento nástroj byl – podle světcova životopisu – „vůbec nejlepším, jak co do atraktivity, tak umění manufaktury“ (Život blaženého Atanáše na Athose, I, 179). Stejný vztah mnišství k technologii lze zaznamenat napříč zeměmi, v nichž fungovaly pravoslavné monastýry.

 

Zároveň však pravoslavný monastýr vždycky žil v eschatologické realitě a předjímal království nebeské. Byl tak modelem organizované společnosti, jejíž život zůstával věrný evangeliu a zahrnoval lidskou důstojnost, svobodu a službu bližním.

 

S ohledem na to pak svatí otcové podřídili užití technologie v monastýru dvěma kritériím, které zmiňuje již sv. Basil Veliký, když mluví o práci a technických prostředcích, se kterými ji mniši vykonávají.

 

a) Zdrženlivost

 

Kritérium zdrženlivosti umožňuje zvolit takové technické prostředky, které zachovají „klid a ticho“ mnišského života a zabrání přílišné péči i mučivému úsilí. Naším cílem tedy má být „umírněnost a prostota“. Podle Basila Velikého je technologie „nezbytná pro život a poskytuje mnoho prostředků“ (PG 31, 1017B), potřebných pro udržení mnišského společenství tak, aby bylo soustředěné a oddané Pánu.

 

Obecně by naším heslem tedy mělo být: „Hledejme to, co je potřebné“ (PG 31, 968B). A sv. Petr Damašský dodává: „Neboť vše, co neslouží naléhavé potřebě, se stává překážkou pro ty, kdo chtějí být spaseni; vše – tedy to, co nepřispívá ke spáse duše a k životu těla“ (Filokalia, díl 3).

 

Tyto principy se pochopitelně netýkají pouze monastýrů. Mohou být vodítkem při kontrole technologie, pokud nechceme být vyhubeni.

 

b) Duchovní bdělost

 

Největším nepřítelem, který vytvořila post-industriální kultura informačních technologií a obrazů, je duševní rozptýlení. Lidé, pohlceni milióny obrazů a bezpočtu situací prezentovaných v médiích, ztrácejí klid mysli, sebeovládání a schopnost kontemplace; obracejí se k vnějšku, odcizují se navzájem a přestávají slyšet svůj vlastní rozum. Pokud lidé – a zvláště děti – sledují televizi 35 hodin týdně, jak ukazují dnešní statistiky, není snad jejich nitro ohroženo Skyllou a Charybdou – nedostávají se do pasti mezi ďáblem a hlubokým mořem? (Homér,Odyssea, XII, 85)

 

Věřící se dnes často zpovídají z toho, že se nedokáží modlit, soustředit se a zbavit se světských starostí a duševních nepokojů, které narušují střízlivost, vnitřní rovnováhu, příjemnou práci, rodinný klid a tvůrčí společenský život. Svět průmyslově produkovaných obrazů degeneruje do skutečného modlářství.

 

Svatootcovské učení o duchovní bdělosti může lidem pomoci odvrátit ničivé důsledky technologické společnosti. „Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly,“ říká apoštol Pavel (2 Kor 10, 4). Duchovní bdělost je ochranou pro každého, aby „zachoval vše dobré v tomto i příštím věku (sv. Hesychios, PG 93, 1481A), a je „cestou vedoucí do království nyní i v budoucnu“ (sv. Filotheos Sinajský, Filokalia, díl 2). Duchovní bdělost není výsadou pouze těch, kdo se aktivně oddali kontemplaci. Je určena všem, kdo vědomě „užívají tohoto světa, jako by ho neužívali“ (1 Kor 7, 31).

 

Lidé se v industriální éře stali konzumenty a otroky nejrůznějších produktů. V post-industriální společnosti se navíc stali konzumenty a otroky obrazů a informací, které naplnily jejich životy.

 

Zdrženlivost a duchovní bdělost jsou pro ty, kdo přicházejí do světa, zbraní vytvořenou ze zkušenosti mnišského života a z pravoslavné tradice, která ruší zotročení lidskosti a chrání zdraví a svrchovanost nás všech jako Božích dětí.

 

 

Pracovní překlad z knihy Duchovní rady a rozmluvy, 1. díl (Ormylia 1999, s. 343–352).