Efrém Vatopedský: Od postmoderní persony k osobě

 

Teologie osoby, jak je vyjádřena v hesychastické asketické tradici, je nejvýznamnějším protiargumentem vůči postmodernímu individualismu a relativismu. Askeze usebrání a duchovní tichosti (hesychia) není psychologickou poučkou, ale autentickým a jediným způsobem proměny „chladné masky“ v osobu.

 

Bylo výstižně poznamenáno, že teologii 21. století bude charakterizovat její zájem o antropologické otázky.[1] Jelikož dosud nebyla antropologická témata současnou teologií dostatečně pojímána, myslíme si, že náležejí do oblasti filozofie, sociologie a obecně humanitních věd.

 

Avšak současní lidé nevědí, co je to osoba. Žijí a představují si masku osoby. Co je to maska? Je to převlek, který používali antičtí herci, aby na jevišti ztvárnili různé role – personae. Takže maska není reálná, ale umělá – je to virtuální realita, použijeme-li moderní IT terminologii. Musíme odstranit tento falešný objekt a nahradit ho reálným, kterým je v tomto případě osoba.

 

Církevní otcové osobu nedefinují. Když ale hovoří o vznešenosti a nesmírné hodnotě člověka, používají termín „osoba“. Sv. Basil Veliký píše, že osoby jsou jedinými božskými živočichy.[2] Sv. Řehoř Teolog říká, že Bůh stvořil bytost – osobu – která je spojením viditelné a neviditelné přirozenosti, druhým vesmírem, „velkým v miniatuře.“[3] Sv. Jan Zlatoústý zdůrazňuje, že „osoba je nejpropracovanější z živých věcí, stvořených Bohem.“[4]

 

Lidské bytosti jsou korunou stvoření. Touha po dokonalosti je jim vrozená. Můžeme to vidět na příkladech z akademické oblasti, z umění či z nejrůznějších profesí. Lidé se snaží, co je v jejich silách, dosáhnout dokonalosti – dokonce i ve svých každodenních aktivitách. Je to důkaz o možnostech, které nám Bůh dal k celkovému zdokonalení a dotvoření.

 

Ve stvořeném vesmíru není vyšší bytosti, než je člověk. „Nejnižší řády stvoření, i když mají svůj racionální účel, stále nemají svůj vlastní, nezávislý cíl, ale spíše vytvářejí materiální podmínky pro existenci lidstva. Lidé touží po neomezené, osobní realitě (Bohu), která je vyšší než oni sami a která je může nekonečně sytit. Nemohou tuto realitu vlastnit, protože jejich možnosti jsou omezené, ale ani se v ní nerozplynou.“[5] Je to tento osobní Bůh, kdo dává naší existenci smysl. Naše lidská přirozenost s bezpočtem hypostazí (osob) je schopná komunikovat skrze energii s odlišnými a vzájemně prostoupenými osobami Svaté Trojice.

 

Starec Sofronij v souladu se svatými otci nenabízí žádnou definici osoby. Důležitější pro jeho asketickou teologii je tvrzení, že osoba existuje, což ho vede k popisu jejích schopností. Osoba nemůže být definována, ale můžeme ji dynamicky a existenciálně charakterizovat přes projevy její energie.[6] Osoba, spočívající ve „skrytém bytí srdce“[7], vystupuje tehdy, když toto bytí začne objevovat skrze Boží milost oblast srdce, střed našeho života.

 

Sv. Řehoř Palama říká důležitou věc, jež je zároveň ústřední myšlenkou tohoto článku: Když se naše nejvyšší schopnost, kterou je mysl (nús), skrze pravoslavnou asketickou praxi odklání od každé smyslové věci, povznáší se nad rušivý zájem o materiální záležitosti a místo toho dohlíží na naše vnitřní bytí, pak uvidí onu šerednou, odpudivou, „chladnou masku“, která vznikla vášnivou příchylností ke světským věcem a která je živena a naduta hříchem. Potom usiluje masku skrze zkroušenost a pokání očistit, odstranit její nevzhledný povrch skrze askezi a dodržování Božích přikázání. Sv. Řehoř dále říká, že když není duše rozptýlena rozmanitostí hříchu, objevuje klid svých psychosomatických sil, harmonii mysli a pravou vnitřní tichost, a přichází ke skutečnému poznání Boha a sebe samé.[8]Potom je „chladná maska“ transformována do tváře, persona do osoby – podle obrazu pravé a věčné tváře a osoby Krista Boho-člověka.

 

Postmoderní lidé a jejich persona

 

I když se doba politicky, kulturně a sociálně změnila, lidé zůstávají ve své podstatě stejní a Boží obraz je v nich nesmazatelně přítomen a zároveň zůstává pošpiněn. Po pádu Adama a Evy lidé se svými vášněmi – smyslností, lascivností, marnivostí, pýchou, nenávistí, zlobou, hněvem, vztekem, odsuzováním, lakomstvím, chamtivostí, pokrytectvím – buď bojují, nebo se jimi nechají ovládnout – záleží na jejich ochotě odolávat a zápasit, či nechat se svést, uspokojovat a vášně si hýčkat. Avšak nikdy nedocházelo k sociálnímu přijetí a legitimizaci hříchu do té míry, jako dnes.

 

Možná, že nejdůležitější změnou oproti minulosti je důraz na lidskou individualitu. Snad vůbec poprvé v historii má jedinec hodnotu sám o sobě, své vlastní právo na existenci a svou vlastní autonomii. Poprvé dosáhl takového významu a důležitosti, že se považuje za nadřazeného společenství, celku, kolektivním kulturním a zděděným institucím a hodnotám – a samozřejmě Církvi.[9] Mnozí tvrdí, že žijeme v postmoderní éře, která je – kromě modernistického důrazu na jedince – charakteristická fragmentací, přesycením, relativismem, iracionalitou, anti-sociálností a pesimistickou touhou po konci dějin a světa. Hlavním heslem moderny bylo Nietzscheovo klasické „Bůh je mrtvý“. I když můžeme v postmoderní éře pozorovat určitý „návrat k Bohu“, znovuobjevení a oživení náboženského citu, dominují a vládnou dnes hesla jako „musíš si užít“ či „všechno je dovoleno“. Lidé jsou nám skrze různé filozofické, politické, sociální a náboženské synkretické systémy prezentováni jako pouhé biologické jednotky. Modelem postmoderního věku je celebrita – herec, zatímco v moderní éře to byl vědec a v tradičních společnostech světec. Středem pozornosti byla v tradiční době duše, v moderní rozum a dnes je to tělo. Postmoderní člověk dnes vyžaduje informace, moderní toužil po poznání a tradiční po moudrosti.

 

Dnešní lidé – utvrzující sami sebe, marniví, hermeticky uzavření do svého ega, hédonisté a pesimisté – utvářejí naši globální bioetiku, která vyjadřuje neetickou morální rozdrobenost doby. Navzdory bystré mysli nevědí, co je osobnost, a neprozkoumali její skutečné možnosti, které přesahují hranice pozemského života, a neobjevili dimenzi věčnosti, která nám lidem ontologicky náleží. Z tohoto krátkého srovnání je patrné, že dnešní lidé podceňují kvalitu a smysl svých životů. Jinými slovy, dnešní lidé získali veskrze nepřátelskou masku a personu. Bude to od nás vyžadovat značnou snahu a zápas, abychom se této masky zbavili a přetvořili ji do lidské tváře.

 

I když jsou zde pravoslavní křesťané pouhými „cizinci a poutníky“[10] a mají své „občanství v nebesích,“[11] stále žijí v tomto světě, uvnitř historie. Nemůžou se vysmívat tomu, co se děje v politice, společnosti a kultuře, protože všechno to se dotýká jejich životů. Podle našeho názoru se dnešní lidé – zotročení vášněmi a dezorientovaní v otázce smyslu života – potřebují víc než kdy jindy osvobodit z tohoto nepřirozeného, bludného, vášnivého stavu.

 

Zdůraznění osoby v hesychastické asketické tradici

 

Léčba, která by vedla k navrácení do našeho přirozeného stavu, k obnově oné „dávné a  prchavé krásy,“[12] je možná skrze „zkušenost tichosti,“ o níž sv. Řehoř Palama hovoří jako o „největším umění.“[13] Tento způsob žité tichosti je v patristické terminologii rovněž nazýván „hesychasmem“. Hesychasmus není teologickým hnutím, které se objevilo ve 14. století spolu se sv. Řehořem Palamou jako jeho nejvýznačnějším představitelem, ale je to spíše tradiční duchovní cesta, která vede ke zbožštění a svatosti.[14] Hesychasmus je podstatou pravoslavné tradice; tradice, jež uchovává zkušenost Ducha svatého – pokračování Padesátnice –, jež je však dušena každou formálností a konzervatismem.

 

Hesychasmus nežijí jen mniši a ti, kdo se zřekli světa. Je to vnitřní stav, trvalé přebývání v Bohu a v čistotě mysli. Hesychasmus je cesta, odhalující srdce – střed naší existence, určující lidskou osobnost. Je to jediný způsob, který umožní lidem se duchovně obrodit a nabýt hypostatického (osobnostního) stavu. Bez této asketické průpravy není možné vést svátostný život v Církvi, který směřuje ke spáse, ale i k zatracení, pokud je zneužit.

 

Lidé by se měli zbavit persony s maskou vášní a stát se osobami s tváří člověka. Očištění srdce od vášní by mělo být jejich životní prioritou. V tomto zápase by se neměli snažit přizpůsobit vnější morálce, ale měli by být zakotveni v Kristu a směřovat k němu své myšlenky. Naroubováni na Kristovo Tělo, kterým je Církev, se lidé stávají – zejména skrze svaté tajiny křtu, pokání a přijímání – eklesiologickými hypostazemi (osobami)[15] a celou svou vůlí započínají svůj úkol pokání. Sv. Řehoř Palama zmiňuje, že přípravou a začátkem pokání jsou výčitky svědomí, zpověď a zřeknutí se zla.[16] Aby bylo pokání úplné, musí dojít ke všem třem dohromady. Pokud se lidé kajícně a s výčitkami svědomí modlí a pokud slibují zdržovat se od hříchu, ale zároveň nejdou k tajině zpovědi, pak jejich pokání a duchovní zápas pozbývají platnosti. Sv. Řehoř říká: „Ti, kdo hřeší před Bohem, i když se potom zříkají hříchu a zahlazují ho pokáním, nemohou cítit odpuštění, dokud nepůjdou za člověkem, který má od Boha autoritu rozvazovat přestoupení, a dokud od něj neobdrží prominutí hříchů.“[17] Tímto způsobem povedou svůj „legitimní boj“ a přestanou živit své vášně aktivním hříchem nebo špatnými myšlenkami, protože vášně jsou nepřirozeným hnutím duše. Když mohutnosti duše – touha, cit a rozum – nefungují normálně, pak rozbují jednotlivé vášně. Očištění od vášní je dosaženo odpovídajícím konáním ctností a léčba začíná – podle Palamy – u touhy.[18] Takže spíše upřednostníme zdrženlivost v touze před nestřídmostí a chamtivostí, uplatníme lásku v emocích namísto zloby a popudlivosti, a bdělost a modlitbu vůči rozumu namísto nepozornosti a nevědomosti.[19]

 

Očištění vášní skrze modlitbu srdce

 

Věřící naplňují svou rozumovou schopnost Ježíšovou modlitbou: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Když se modlitba usadí v mysli, přináší duchovní osvícení, takže věřící začnou rozlišovat myšlenky, jež nabádají k hříchu, a jsou schopni je vymýtit, hned jak se objeví.[20] – tj. předtím, než vytvoří provokativní obraz. A když nejsou vášně aktivovány, pomalu za přispění Boží milosti umírají, nebo – lépe řečeno – jsou podle sv. Řehoře přetvořeny. Na začátku této nekrosis/metamorfosis vášní vstupují věřící do kontemplace a „na trůnu milosti, to jest v srdci“[21] objevují další energii, jež je přímým poznáním.[22] Poté dochází k sjednocení mysli a srdce. Naše mysl je možná tím vůbec nejdůležitějším tématem asketické antropologie a zároveň nejhůře uchopitelným, zvláště pro ty, kdo jsou oddáni světskému způsobu života namísto duchovního.[23] Mnoho církevních otců se věnovalo popisu mysli. Celkově mysl chápou jako schopnost či oko duše. Avšak Palama ji definuje jedinečným, objevným a přesným způsobem. Považuje mysl za samostatnou, soběstačnou a svrchovaně činnou podstatu člověka.[24] Ta neplní svou skutečnou funkci a ztrácí na své hodnotě, pokud je omezena pouze na intelekt, sídlící v mozku a rozmýšlející ve světském duchu.[25]Mysl má svou podstatu a energii. Energie přímého poznání, jež je zvnějšku rozptýlena skrze smysly a zvnitřku smíšena s rozumem, se musí vrátit k podstatě mysli, jež sídlí v srdci.[26] A tento návrat je uskutečněn skrze modlitbu.

 

Pokud křesťané vytrvají skrze pokání v tomto modlitebním stavu, Bůh jim sešle dar modlitby srdce. Jakmile mysl najde srdce a přebývá v něm jako v klidném místě modlitby, můžeme říct, že se člověk modlí přímo, od srdce, čistě – všechna tato slova mají tentýž význam. Když je modlitba v srdci aktivována energií přímého poznání, můžeme mluvit o ustavičné modlitbě a uplatnit přikázání sv. Pavla „bez přestání se modlete.“[27] Lidé, kteří mají dar ustavičné modlitby, jsou schopni modlit se v srdci, vzývat v něm Ježíšovo jméno a zároveň pracovat, studovat a obecně vést vnějškově obyčejný, normální život. Této modlitby lze tedy dosáhnout i „ve světě“. Objevení energie přímého poznání ukazuje na zkušenost s Bohem. Tato energie je pupeční šňůrou, která pojí věřícího s Boží milostí a duchovně ho sytí.

 

Skrze vnímatelnou energii modlitby srdce lidé zakoušejí zcela jasně vnitřní tichost a začínají být osvobozeni od vášní zla; a toto je pravá svoboda. Vzývání Boha zvyšuje touhu po Bohu a lásku k bližnímu, neboť láska k druhým lidem vychází – jak zdůrazňuje ve svých homiliích Palama – z lásky k Bohu. Skutečné usebrání vede k pokorným a láskyplným sociálním vztahům a zároveň je kultivuje. V tomto stavu trvalého a dokonalého osvícení – tj. v maximálním pohroužení se do milosti, jež přichází po dlouhém období odříkání v souladu s Boží prozřetelností, jež nás školí[28] – získávají všechny naše duchovní a tělesné síly svou přirozenou funkci podle Božího stvořitelského plánu.

 

Modlitba srdce vede věřící k tomu, že zakoušejí Boží milost jako světlo – jemný plamen uvnitř srdce a líbeznou vládu nad duší i tělem. Fakt, že „tělo na sebe bere milost, jež je činná v mysli,“[29] a že energie duše i těla jsou společné,[30]zaujímá ústřední místo v učení sv. Řehoře Palamy, který odmítnul neoplatónskou antropologii a epistemologii, vyjádřenou Barlaamem. Nestvořené světlo, které ještě nevidí, dává těmto lidem nesmírné poznání,[31] nezvratné a jisté, a jejich intelekt je často svědkem pozoruhodných „vizí“, tj. zjevení nadpřirozených Božích mystérií.[32] Osvícení mysli není výsledkem studia nebo přečtení návodu, ale osobní účastí na nestvořeném poznání Boha.

 

Ti, kdo vedou duchovní zápas, pokračují v pokání a závisí na Ježíšově modlitbě, přetvářejí svoje srdce tak, že začínají nazírat nestvořené světlo – „moc božského Ducha… v níž ustává veškerá intelektuální činnost“[33] – a „kontemplují slávu své svaté přirozenosti tehdy, kdy je Bůh uzná za hodné vstoupit do duchovních mystérií,“ tedy ne, kdy sami chtějí.[34] Spolu s patřením na nestvořené světlo zakoušejí křesťané zbožštění – přímé vidění Boha.[35] Avšak toto vidění nemá konce a spíše je neustálým pohybem vpřed. Proto „jednou věcí je světelný třpyt, ale jinou nepomíjející vidění světla.“[36] Zbožštění neboli oslavení je podle sv. Řehoře Palamy mimo veškeré koncepce lidského intelektu. Nemůže být vysvětleno logicky a je nepopsatelné dokonce i pro ty, kdo je zakoušejí.[37] Mimo lidské koncepce spadá nejen nesmíšená Boží podstata, ale i nestvořené Boží energie, i když na nich mohou mít lidé účast.

 

Nutnost asketického zápasu pro ty, kdo žijí ve světě

 

Stojí za to zde zmínit některé výzvy sv. Řehoře Palamy, obsažené v jeho dvou kázáních na svátek Proměnění Páně. „Musíme věřit tak, jak jsme tomu byli naučeni těmi, kdo byli osvíceni Bohem a kdo zakoušeli tyto věci… Věříce jejich učení, vykročme k jasu tohoto světla.“[38] Z toho je patrné, že sv. Řehoř vyzývá, abychom směřovali ke Světlu, tedy k vidění nestvořeného Světla, jež je „září, v níž Bůh rozmlouvá s těmi, kdo ho jsou hodni.“[39] Toto vidění, které spočívá ve zkušenosti Boží milosti, není nějakým životním luxusem, ale smyslem naší existence. Pokud vyčerpáme všechny své síly na nižší úrovni duchovního života a dosáhneme pouze intelektuálního vztahu s Bohem, pak budeme zůstávat stále v mezích morálky a intelektualismu. A Palama pokračuje: „Pokud milujeme krásu neposkvrněné slávy, pak očistíme oči svých duší od světských myšlenek a zavrhneme vše příjemné a krásné, jež nemá stálého trvání.“[40] „Odložíme svůj oděv z kůže, to jest náš světský a tělesný způsob uvažování, a postavíme se na svaté místo, což je zápas o ctnosti a pohled směrem k Bohu. Pokud se nám dostane takovéhoto ujištění, poputuje k nám Boží světlo, budeme osvíceni a staneme se nesmrtelnými ve slávě a jiskření trojího slunce Božství.“[41] Pokud však na druhou stranu vykročíme po široké cestě směrem dolů, i když se nám bude zprvu zdát příjemná a přitažlivá, přinese nám věčnou bolest, protože „odívá duši šeredným oděvem z kůže.“[42] A dokud nebudeme mít oděv božské slávy, nebudeme moci vstoupit na „nebeskou hostinu“ a místo toho budeme vedeni k „ohni a vnější temnotě.“[43]

 

Je důležité mít na mysli, že tyto své výzvy k zanechání světských myšlenek, očištění srdce a vykročení k Bohu svatý Řehoř neadresoval mnichům, ale svým věřícím v Soluni – ženatým i svobodným lidem; jsou známkou toho, že všichni musíme kráčet touto cestou, abychom dospěli „k božskému Světlu, jež je nevýslovné, nepřístupné, nehmotné, nestvořené, zbožšťující, věčné, září Boží přirozenosti, slávou Božství, nádherou nebeského království.“[44]

 

K tomu, co jsme zatím zmínili, se vztahuje i jedna událost ze života sv. Řehoře. Když ještě žil ve skitu Veria, měl zajímavý rozhovor s ctnostným asketou Jobem ohledně praktikování modlitby srdce těmi, kdo žijí ve světě. Světec trval na tom, aby se tuto modlitbu modlili všichni křesťané, zatímco Jób byl jiného mínění, dokud se mu nezjevil anděl a nepotvrdil Řehořovo učení jako inspirované Bohem a nezbytné pro pastorální teologii Církve.[45]

 

Zbožštění, cíl lidské existence

 

Podle svatých otců není zbožštění neboli oslavení morální událostí, ale ontologickým stavem. Stvořená lidská přirozenost je sjednocena, „uhnětena“ do Trojjediného Boha skrze nestvořené Boží energie, ale nikoli v podstatě.[46]„Zbožštění bylo od počátku nejniternější touhou lidské existence. Když se mu Adam pokoušel zpronevěřit porušením Božího přikázání, selhal a místo něho našel úpadek a smrt. Ale láska Boha nám – skrze vtělení jeho Syna – možnost zbožštění opět nabídla.“[47]

 

Lidé, kteří se neřídí hesychastickým učením sv. Řehoře Palamy, jež vyjadřuje pravou duchovní zkušenost pravoslaví a cestu k osobě, prokazují, že nemají pravoslavný eklesiální pohled. Hesychasmus je činnost, nikoli netečnost.[48] Je to vnitřní duchovní stav. Na začátku vyžaduje tvrdý boj s vášněmi, ale potom je v srdci dosaženo patřičného duchovního uspořádání a jednoty v Kristu, jež vyjevuje osobu, hypostasis. Lidé pak získají hypostatickou modlitbu – modlitbu za spásu celého světa – a žijí v jednotě a lásce ke všem a k Bohu, tedy ve „skutečné tichosti“, jež je pro Palamu „dokonalostí za hranicí dokonalosti.“[49]V konečném stádiu zbožštění, jež je „mimo chápání a mimo slova“, se radují a mají účast na Boží blaženosti, v klidu a spočinutí.

 

Lidé si dnes zařídili život tak, že v něm nezbývá čas na modlitbu, „ztišit se a poznat Boha.“[50] Díky moderním prostředkům komunikace a dopravy můžeme být v přímém spojení s mnoha lidmi, a dokonce rychleji než kdykoli předtím. Známe se a jsme v kontaktu s tolika lidmi, ale nakonec neznáme sami sebe. Toto zklamání, existenciální prázdnota a osamocení dnešních lidí je většinou zapříčiněno faktem, že nevíme, jak se modlit, a že nevěnujeme modlitbě čas ve dne ani v noci. Skrze modlitbu je naše bytí rozšířeno a pojímá celý svět. Avšak modlitba ve světě chybí, a proto je v tak neutěšeném stavu.

 

Hodnota lidské osoby

 

I když jsou lidé stvoření a koneční, mohou komunikovat s nestvořeným a nekonečným Bohem skrze modlitbu. Stvoření lidé jsou skrze nestvořené Boží energie schopni získat nestvořený život Boha, stát se tím, čím je Bůh – milostí, nikoli podstatou. Této jednoty, osobního vztahu s Bohem, může dosáhnout každý člověk, neboť v osobě Krista byla hypostaticky sjednocena dokonalá Boží přirozenost s dokonalou lidskou přirozeností, neoddělitelně a nesmíšeně. Takže vidíme, jak to vyjádřil blažený starec Sofronij, že Bůh nejedná s lidmi jako s objekty či subjekty, ale jako s osobami,[51] neboť mezi Bohem a námi je existenciální symetrie.[52] Můžeme se stát osobami, protože jsme byli stvořeni k obrazu Božího Slova, Krista, jenž je Osobou. Pouze pokud jsme svou zkušeností poznali a sjednotili se s Trojjediným Bohem, můžeme se stát osobou a odložit „šerednou masku“. Církev jakožto charismatický stav je obecenstvím skutečných a věčných osob.

 

Zkušenostní teologie vytyčuje a chrání cestu nalezení skutečné osoby, což je něco, co akademická teologie nemůže udělat. Dnes o osobě hovoří mnoho lidí, ale činí tak intelektuálním, filozoficko-náboženským a akademickým způsobem,[53]který v nejlepším případě vyústí v záměnu „chladné masky“ v masku „intelektuální“ či v „personalizaci“ moderního jedince do – podle pravoslavné teologie – vnějšího oděvu, ale určitě ne do osoby. Pouze teoretickou průpravou bez asketického zápasu nemůže být dosaženo pravoslavného duchovního života a nelze ani nabýt osoby. Jak říká svatý Pavel: „Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní.“[54] Svatí otcové kladou důraz na fakt, že skutečná kontemplace přichází jako odměna za skutečnou praxi, „praxe kontemplace je vstupem,“ nikoli jinou cestou okolo. To říkával i blažený starec Efrém z Katunakie: modlitba pochází z poslušnosti a teologie pochází z modlitby. Současní charismatičtí starci jako starec Sofronij, starec Paisios, starec Porfyrios, starec Efrém z Katunakie, starec Iakovos Tsalikis, starec Simon Arvanitis a starec Amvrosios jsou nejhmatatelnějšími důkazy skutečných, věčných osob.

 

Na jedné straně sekularizace, která hrozí Církvi – tj. ponáboženštění pravoslaví skrze vnější, moralistické a puritánské formy, a na straně druhé nezdravé intelektualizované modely jsou fenomény naší postmoderní – a podle mnohých post-křesťanské – doby. Můžeme jim čelit pouze zkušenostní teologií, skutečným obecenstvím s Nestvořeným a objevením pravé osoby. Teologie – učení o osobě – je jedinečným a výlučným fenoménem, který může být zakoušen pouze v pravoslavné tradici, nikoli ve filozofii, psychologii či jiných křesťanských vyznáních.

 

 

Poznámky:

 

[1] viz metropolita Kallistos (Ware): Orthodox Theology in the 21st Century. Atény, Indiktos Publications 2005.

[2] O půstu, Řeč 2, PG 31, 212B.

[3] O zjevení Páně, Řeč 38, PG 36, 321D-324A.

[4] O boháči a Lazarovi, PG 48, 1029.

[5] Dumitru Staniloae: Ο Θεός ο κόσμος και ο άνθρωπος, Atény 1990, s. 30-31 a 35.

[6] viz Nicholas Sakharov: I Love, Therefore I Am: The Theological Legacy of Archimandrite Sophrony. St Vladimir’s Seminary Press 2003.

[7] 1Pt 3,4.

[8] viz O životě svatého Petra Athoského.

[9] viz Pandelis Kalaïtzidis: Ορθοδοξία και νεωτερικότητα. Προλεγόμενα, Atény 2007, s. 47.

[10] 1Pt 2,11.

[11] Fp 3,20.

[12] Sv. Řehoř Palama: Vyvrácení Akindynose.

[13] viz O těch, kdo žijí hesychastický život ve svatosti.

[14] Kallistos a Ignatios Xanthopoulos: Přesná metoda a pravidlo.

[15] Ohledně termínů „hypostaze biologické existence“, „hypostaze eklesiologické existence“ a „tajinná eucharistická hypostaze“ viz Ioannis Zizioulas: „Από το προσωπείον εις το πρόσωπον“, Χαριστήρια εις τιμήν του μητροπολίτου Γέροντος Χαλκηδόνος Μελίτωνος. Soluň 1977, s 308-314 a 317.

[16] Homilie 47,8.

[17] Homilie 61,5.

[18] viz List mnišce Xenii.

[19] viz Maxim Vyznavač: Čtyři sta kapitol o lásce 4, 80, PG 90, 1068 CD.

[20] Ž 101,8.

[21] O těch, kdo žijí hesychastický život ve svatosti.

[22] Ibid.

[23] K rozdílu mezi světským a duchovním člověkem viz 1Kor 2, 10-16.

[24] „[Νους] αυτοτελής εστιν ουσία και καθ᾽ εαυτήν ούσα ενεργητική“. Homilie 55, 36.

[25] Ibid.

[26] Ohledně významu, který Palama přikládá této svébytné energii mysli, a ohledně jejího rozdílu proti rozumové energii viz moji studii „Η χρήση της λογικής και της νοεράς ενεργείας του ανθρώπου κατά τον άγιο Γρηγόριο Παλαμά“, Acts of the International Conferences of Athens and Limassol, Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς στην ιστορία και το παρόν, The Holy and Great Monastery of Vatopaidi, Holy Mountain 2000, s. 769-780.

[27] 1Te 5,17.

[28] Ohledně tohoto nesmírně důležitého a intenzivního období zkoušek viz Γέροντος Ιωσήφ Βατοπαιδινού, Ο Γέροντας Ιωσήφ ο Ησυχαστής, The Holy and Great Monastery of Vatopaidi, 2001, s. 280-291, 379-389; Archim. Sofronij, We Shall See Him As He Is, Essex 1996, s. 193-220, 344-5.

[29] O těch, kdo žijí hesychastický život ve svatosti, 1, 3, 31.

[30] Ibid., 2, 2, 12.

[31] «Νοερόν τουτί το φως και γνώσεως παρεκτικόν». Ibid., 1, 3, 50.

[32] «Τοιούτον γαρ τι εστι και η εξαιρέτως αληθής υπό των Πατέρων ονομαζομένη θεωρία και η της ευχής εγκάρδιος ενέργεια και η εξ αυτής πνευματική θέρμη τε και ηδονή και το εκ της Χάριτος θυμήρες δάκρυον. Τα γαρ τούτων αίτια νοερά κυρίως καταλαμβάνει αισθήσει». Ibid.,1, 3, 31. Viz Homilie 53, 40, Ομιλίαι ΚΒ, Οικονόμου, s. 178: «έργοις εδίδαξας ημάς ότι το θεωρείν ουκ αισθήσει μόνον η και λογισμώ τοις όντως προσγίνεται ανθρώποις (μικρώ γαρ αν είεν των αλόγων κρείττους), αλλά πολλώ μάλλον τη του νοός καθάρσει και τη της θείας Χάριτος μεθέξει, καθ’ ην ου λογισμοίς αλλ’ επαφαίς αύλοις τοις θεοειδέσιν εντρυφώμεν κάλλεσιν».

[33] Ibid., 1, 3, 17.

[34] Ibid., 2, 3, 15.

[35] Ibid., 2, 3, 29.

[36] Ibid., 2, 3, 35.

[37] Ibid., 3, 1, 32. Viz rovněž Vyvrácení Akindynose, 2, 75.

[38] Ομιλίαι ΜΑ, Jeruzalém, 1857, Homilie 34, s. 194.

[39] Προς Αθανάσιον Κυζίκου 14.

[40] Ομιλίαι ΜΑ, Homilie 34, s. 194.

[41] Ibid., Homilie 35,  s. 199-200.

[42] Ibid., Homilie 34,  s. 194.

[43] Ibid., Homilie 34,  p. 194.

[44] O těch, kdo žijí hesychastický život ve svatosti, 3, 1, 22.

[45] Ομιλίαι ΜΑ, patriarcha Filoteos, Λόγος εγκωμιαστικός εις τον Θεσσαλονίκης Γρηγόριον τον Παλαμάν, s. 18-19.

[46] viz Sv. Maxim Vyznavač, List 1, PG 91, 376B. Srov. J 17,21-24.

[47] viz G. Mantzaridis, Παλαμικά, Pournaras, Soluň, 1998, s. 153.

[48] Ti, kdo lpějí na intelektualismu a morálce, jsou duchovně strnulí. Proto také Řehoř Palama nazýval Barlaama „profesorem netečnosti“.  Viz též G. Mantzaridis, op. cit., s. 15.

[49] O životě svatého Petra Athoského 20.

[50] Ž 45,11.

[51] Archim. Sofronij, We Shall See Him As He Is, s. 176.

[52] viz Nicholas Sakharov: I Love, Therefore I Am.

[53] viz  archim. Ierotheos Vlachos, Το πρόσωπο στην Ορθόδοξη Παράδοση, The Holy Monastery of the Birth of the Mother of God, Levadeia 1994, s. 87.

[54] Ř 2,13.