Gavrilia (Papayannis): Slova lásky

 

Každé místo se může stát místem Vzkříšení – pokud se stane Kristova pokora naší životní cestou. (1)

 

Pravoslavná duchovnost je poznání, které je získáno nikoli učením, ale utrpením. (4)

 

Nežádej hodně věcí, ať už jsou dosažitelné, nebo ne. Místo toho se starej o posvěcení toho mála, co máš. (5)

 

Naučit se milovat Boha: to je jediné vzdělání. (6)

 

Nic není levnějšího než peníze. (7)

 

Lepší peklo zde, než na onom světě. (8)

 

Obléknu si rjasu a nemluvím, dokud nejsem vyzvána. Rjasa mluví za mne. (10)

 

Kdosi řekl, že křesťan je ten, kdo očišťuje lásku a posvěcuje práci. (12)

 

Toužíme po svobodě. Proč? Abychom se stali otroky svých vášní. (13)

 

Když není naše mysl rozptýlena světskými věcmi a zůstává sjednocena s Bohem, potom se i obyčejný pozdrav stává požehnáním. (19)

 

Každým odmítnutím a negativitou ničíme své vlastní dílo. (20)

 

Ježíš Kristus nám dal zlaté pravidlo: být sám a zároveň s druhými. (24)

 

Křesťan musí mít úctu k tajemství existence všech a všeho. (26)

 

Duchovně vyspělý člověk je ten, kdo dosáhl stavu „ne-existence“ a v hloubi své duše pochopil, že vše, co se mu děje, děje se z Boží vůle či dopuštění. (28)

 

Nepřej si nic jiného, než co pochází z Boží vůle, a přijímej s láskou každou zkoušku, která ti přijde do cesty. (30)

 

Neztotožňuj člověka s tím, jak se k tobě špatně chová, ale spatřuj Krista v jeho srdci. (31)

 

Nikdy se neptej: „Proč se mně to stalo?“ A když vidíš někoho trpět snětí nebo rakovinou nebo slepotou, neříkej: „Proč se mu to stalo?“ Místo toho se modli, aby ti dal Bůh spatřit druhý břeh... Potom budeš spolu s anděly schopen vidět věci takové, jaké skutečně jsou: všechno je Boží plán. Všechno! (32)

 

Jeden moudrý člověk řekl: Pokud žiješ pouze pro sebe, bylo by lepší, kdyby ses vůbec nenarodil. (33)

 

Náš nejcitlivější bod se nachází v mnohomluvnosti a diskutování. (34)

 

Jakmile tě napadne někoho kritizovat a soudit, popros Boha, ať od tebe tyto myšlenky ihned odežene, abys mohl toho člověka milovat stejně jako On. A Bůh ti pak pomůže vidět své vlastní chyby. Kdybys na tom místě viděl Krista, napadly by tě takové myšlenky? (38)

 

Pokud někoho nemáš rád, pomysli si, že místo něho vidíš Krista. Pak tě ani nenapadne, abys ho kritizoval. (39)

 

To, co říkáme, zůstává ve věčnosti. (42)

 

Pouze pokud jsi dokonalý v lásce, můžeš dosáhnout stavu bezvášnivosti. (43)

 

Život Církve přesahuje morální ukázněnost a náboženskou povinnost. Je to přesah morálky do duchovnosti. (46)

 

Hlasem Boha je ticho. (49)

 

Ten, kdo žije v minulosti, je jako mrtvý člověk. Ten, kdo svou představivostí žije v budoucnu, je naivní, protože budoucnost patří Bohu. Kristova radost se nachází pouze v přítomnosti, ve věčné přítomnosti Boha. (50)

 

Naším cílem je ctít Boha a milovat svého bližního. (51)

 

Štěstí a pokoj najdeme pouze tehdy, když budeme žít podle Božích přikázání. (52)

 

Nejdůležitějším činem filantropie je mluvit dobře o svých bližních. (53)

 

Mluvit v přítomnosti Krásy je nadbytečné. Ruší to její harmonii. (55)

 

Vzýváním Kristova jména rozbíjíme své ego. (56)

 

Lepší je se modlit Ježíšovu modlitbu nahlas, než vůbec. (59)

 

Agónie umírání je snahou duše po vysvobození a odchodu k Pánu. (61)

 

Zázrak je normální stav věcí podle Boží vůle. To, co nazýváme zázrakem, je Bohu zcela přirozené. (63)

 

Když něco ztratíme, řekněme: „Zbav mě, Bože, tímto způsobem také zlých myšlenek, které mám proti svému bližnímu.“ (66)

 

Úzkost je pro ty, kdo nemají víru. (67)

 

Lidské vztahy se stávají obtížnými, když „já“ převyšuje „ty“. (69)

 

Všichni jsme nádobami – někdy světla, někdy temnoty. (75)

 

Pokud budeš cítit ve svém srdci strach, zavři oči a vyslov Ježíšovu modlitbu: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou...“ (79)

 

Žijeme v Marnosti a myslíme si, že je to život. Jak politováníhodní jsme! (89)

 

Ubozí lidé! Pokládáme pomíjivé za nesmrtelné a nesmrtelné za neexistující. (91)

 

Někteří námořníci se hádají a bojují mezi sebou, avšak loď pluje dál a dosahuje cíle. Totéž se děje s Církví, protože u kormidla je Kristus. (99)

 

K zázraku stačí láska. Ani modlitba, ani komboskini nemají takovou moc. (101)

 

Běda mně, pokud nemiluji. (110)

 

Tři věci jsou potřeba: zaprvé láska, zadruhé láska, zatřetí láska. (111)

 

Půst je lehký, pokud chce člověk zhubnout. A těžký ve středu a v pátek, kdy to žádá Církev. (112)

 

Každé ráno otevíráme novou stránku. Nech Boha, ať na ni napíše, co chce. (119)

 

Pokud nedosáhneš bodu zoufalství, nikdy nespatříš Světlo. (125)

 

Čím zavřenější jsou dveře do tvé kelie, tím otevřenější je brána do nebe. (140)

 

Tělo potřebuje „terorismus“. To je jediná cesta. (141)

 

Měl bys být s lidmi, tak jako jsi s Kristem. A pokud On je přítomný, nebudeš se ničím ani nikým znepokojovat. (143)

 

Čím více si bereme věci a problémy k srdci, tím více prokazujeme svoji pýchu a nedostatek víry. (144)

 

Knihovny a přednáškové sály jsou vždycky plné; ale který světec z nich vzešel? (146)

 

Naše intelektuální kultivace se děje v srdci. To je intelektuální člověk. Nikoli někdo vzdělaný, jak si mnozí myslí. (147)

 

Potřebujeme trpělivost v odolávání zlému, vytrvalost v lámání svého ega a podřízenost svaté Boží vůli. Pouze s nimi můžeme dál růst. (156)

 

Nikdy se neúčastni diskuze, v níž je někdo odsuzován nebo pomlouván. (157)

 

Čím větší je tvá víra v nebeské věci, tím méně se budeš zneklidňovat věcmi pozemskými. (159)

 

V Bibli nenajdeš slovo „povinnost“. (165)

 

Každý den bychom měli být diváky Božích zázraků. (174)

 

Kde není úcta k člověku, tam není ani úcta k Bohu. A naopak. (176)

 

Po poslušnosti přichází – v čase určeném Bohem – vedení shůry. (178)

 

Nejmocnější modlitbou je epikleze při svaté liturgii. (179)

 

Nemůžeme stát jednou nohou zde a druhou jinde. Bůh nás chce celé. Takže když říkáme, že patříme Bohu a že Ho milujeme, jak se opovažujeme nebýt stoprocentně Jeho? (180)

 

Nikdy neříkej, že je pozdě, i když jsi padnul hodně nízko... (184)

 

Musíme se vyvarovat pocitu vlastnictví. (186)

 

Nedej druhému poznat, že tě ranil. (187)

 

Tím největším v mé modlitbě je už po léta díkuvzdání. O co bych měla žádat, když všechno mám? (194)

 

Cokoli jíme nebo pijeme, měli bychom nad tím udělat znamení kříže a říct pro sebe: „Na uzdravení duše i těla.“ (197)

 

Měl bys neustále rozmlouvat se svým andělem ochráncem. O všem. Zvláště v těžkých chvílích a když nemůžeš s někým vyjít. On vždycky pomáhá. (200)

 

Dvě věci jsou důležité... „Milujte se navzájem“ a „Neboj se, toliko věř.“ (201)

 

„Špatná nálada“ je egoismus. (207)

 

Starat se o někoho je jedna věc, milovat ho, druhá. (208)

 

Nikdy nepřijímej nic od bohatého člověka. Od chudého, nebo od toho, kdo těžce vydělává, ano – a s velkou vděčností. (225)

 

Skutečná modlitba vždycky dosáhne nebe. Andělé ji nesou na správné místo a pak přichází odpověď. Jejím základem je Pravda a „staň se nikoli má vůle, ale Otce, který mě poslal.“ (247)

 

K poslušnici: Buď obyčejná. Mluv s každým. Ať tvá duchovnost vyplývá z prostoty. (255)

 

Pravda a světlo jsou synonyma. (264)

 

Kázání na hoře a epištola svatého Jakuba. Každý den! Jaká škoda, že je neslyšíme častěji... (265)

 

Když následuješ pravdu, jsi ve světle, jsi s Kristem. On sám řekl: „Pravda vás osvobodí.“ Ale od koho? Od nás samých! Od vášní. A potom tě žádná moc nespoutá, protože Bůh ti pomůže svou mocí.“ (266)

 

Naše duše je Boží dech. Naše tělo je Jeho stvoření. Celí jsme ikonou Boha. (267)

 

Jsem pod Jeho poslušností. Žiji a existuji pro Něho. (268)

 

Nezatemňuj svou mysl různými herezemi, paranáboženstvími či zednářstvím. Všechny jsou v „koši marnosti.“ (270)

 

Nezapomeň v chrámu zapálit vždycky svíčku „za nemocné a cestující.“ (272)

 

Modli se komboskini zároveň se slovy: „Děkuji ti.“ (273)

 

Člověka, který má duchovní zkušenost, poznáme jedině podle toho, jak žije a jak se chová. Neboť tato zkušenost řídí jeho život. (275)

 

Je jednodušší se obětovat pro ty, které miluješ, než s nimi žít. (277)

 

Láska znamená respektovat svobodu druhého. (278)

 

Dvě věci: péče a modlitba. (280)

 

Jemnost a mírnost jsou zbraněmi a znameními duchovně silného člověka. On „má pochopení“ pro všechno a všechno odpouští. (281)

 

Andělé vždycky přijdou. (283)

 

Když procházíme temným tunelem, nedokážeme si představit světlo na jeho konci. Upadáme do zoufalství a vidíme všechno černě. To samé v životě. Na druhé straně na nás čeká Kristovo světlo. A Kristus nám říká totéž, co svatému Petrovi: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ (285)

 

Kdykoli zakoušíme velkou bolest, neměli bychom zapomenout, jaké cti se nám dostalo, když nám Pán dovolil, abychom měli podíl na Jeho trnové koruně. (286)

 

Lednička věřícího by měla být téměř prázdná. (288)

 

Ve dne v noci velebme Boha za dary, které nám dává. (290)

 

Pár slov, hodně lásky. Všem. Nehledě na to, kdo jsou. (291)

 

Existuje cosi, co je nazýváno „duchovní pýchou“. Ale tam, kde je pýcha, není Duch. Takže jediné, co zbývá, je nic – pýcha. (296)

 

Nečekej od nikoho, že tě bude chápat. Jenom od Boha. (298)

 

Všem odpusť a vyhlížej pouze Kristovo světlo, s nímž se jednoho dne na přímluvy Boží Matky a všech svatých setkáme. (299)

 

Naše služba bližním by měla být trvalá. Měli bychom neustále zapomínat sami na sebe. Služba není momentální čin, ale život. Je to znamení Kristovy přítomnosti. (301)

 

Člověk žije, pouze pokud miluje. Jinak je tvorem s orgány, ale bez života. (302)

 

Život v Bohu spočívá ve slovech: „Následuj mě.“ Pak budeš cítit radost spolu s jistotou lásky a zároveň budeš za VŠECHNO ve dne v noci děkovat. (304)

 

Pokoj všem – tímto způsobem se duch ztišuje, srdce miluje, duše se zklidňuje a pozemský svět se stává rájem. Království Boží je v nás a my v něm. (307)

 

Pořád bychom měli žít v radosti vzkříšení. (311)

 

Pár slov, hodně lásky... Síly temnoty čekají na každou příležitost. Nemluvme, abychom toho pak nelitovali. (313)

 

Dokonce i v tomto životě nás Kristus křísí z mrtvých. (314)

 

Vzkříšení Lazara je symbolem vzkříšení naší duše ve světě. (316)

 

Čti jednoho církevního otce a pouze jeho. (317)

 

Pokud nemáme odvahu, když nás Pán povolá, jsme ztracení. (321)

 

Přeji ti, aby ti Bůh dal svou milost, moc a lásku, abys byl nablízku těm, kdo to potřebují a kdo Ho hledají. (322)

 

Bůh tvoří ve věčnosti. Ne ve spěchu současného života. Všechno se stane, jak a kdy On bude chtít. (327)

 

Lásky k bližnímu, radosti a pokoje dosáhneš ustavičnou modlitbou. (329)

 

Na konci dne požádej svého anděla ochránce, aby od tebe odňal myšlenky na každého, koho jsi viděl, a stejně tak, aby i oni přestali myslet na tebe. Jinak se nemůžeš správně modlit. Řekni mu: „Můj anděli, požehnej jim všem a odděl jejich myšlenky od mých.“ (332)

 

Když mluvíme s nějakým člověkem, zároveň mluvíme se svým andělem ochráncem a naším tichým a neviditelným posluchačem je Kristus. Nikdy na to nezapomeň. (333)

 

Největší vánoční dárek, který můžeme dát Kristu, jsme my sami. (337)

 

Nemůžeš být křesťanem a nemilovat všechny stejně. Souvěrce i příslušníky jiné víry. (343)

 

Čti Izáka Syrského. (349)

 

Manželství je láska, náklonnost, přátelství. Není to „sex“. „Sex“ je cosi protibožského, protože pochází z „tohoto světa.“ Nemá vztah k duši.

 

Partneři by se neměli přitahovat skrze žárlivost. Žárlivost pochází od Satana. (352)

 

Svatá tajina manželství je tajinou stejně jako křest. Pokud ses „znovu nenarodil“ v srdci druhého, a on ve tvém srdci, pak zde chybí Bůh. Samozřejmě, že On tě vidí a je mu to líto. Nemůže ti ale pomoct, protože jsi ho k sobě nevpustil a ani o tom nevíš. (353)

 

Vždycky poslouchej své svědomí. Pochází od Boha. (355)

 

Na všechno zapomeň. Sjednoť se s Bohem v modlitbě. A potom budeš vědět, kterou cestou se vydat... (356)

 

Neměli bychom být hrdí na to, že snad někomu pomáháme. Ve skutečnosti nikomu nepomáháme. To Bůh pomáhá a vede nás, když se Ho držíme. (358)

 

Bůh nechce, abychom se rozdělili. Budˇ milujeme Ho, nebo „svět“. Nemůžeme stát jednou nohou ve „světě“ a druhou v Církvi. (359)

 

Měj se na pozoru před slávou. To je něco, co Bůh nechce. (362)

 

Následuj svou cestu a nedovol, aby tě cokoli obtěžovalo. Měj uši k slyšení a nebuď netrpělivý. Musí uběhnout mnoho let a my musíme projít mnoha zkouškami, než získáme trpělivost. (371)

 

Pane, prosím, nedovol, abych měla svou vůli. Konej svou vůli ve mně. (372)

 

Bůh je svobodný a láska přebývá ve svobodě. (373)

 

K nikomu se nepoutej kromě Boha a jdi tam, kam tě Duch svatý povede, přinášeje Jeho lásku VŠEM přes hranice a rozdělení. Tvým cílem je láska! To mi jednou řekl otec Lev a já to teď říkám vám. (380)

 

Shovívavost v postu způsobuje nemoc a nemoc přináší lenost. (381)

 

Všude jsou Boží lidé. Nikdy nevíš, jestli ten, koho jsi dnes potkal, nebude zítra světec.

 

 

Pět jazyků

 

Jednou ke mně přišel cizí misionář a řekl mi: „Jsi zřejmě dobrá žena, ale ne dobrá křesťanka.“

 

„Proč?“ zeptala jsem se.

 

„Protože už jsi tu dlouho a pořád mluvíš jenom anglicky. Jaké místní jazyky ses naučila?“

 

„Žádný,“ odpověděla jsem, „protože se hodně stěhuji z místa na místo. Jakmile se naučím jeden dialekt, lidé už mluví jiným. Naučím se vždycky jenom ´Dobré ráno´ a ´Dobrý večer´. Nic víc.“

 

„Pak ale nejsi křesťanka. Jak chceš jinak evangelizovat? Každý katolík nebo protestant se naučí všechny místní dialekty, aby...“

 

Vtom jsem si pro sebe řekla: „Pane, dej mi pro něho odpověď.“ Z celého srdce jsem Ho o to požádala. A pak jsem mu řekla: „Promiň, zapomněla jsem, že znám pět jazyků.“

 

„Opravdu? Které?“

 

„První je úsměv, druhý slzy, třetí dotek, čtvrtý modlitba a pátý láska. S těmito pěti jazyky chodím po světě.“

 

Misionář mě přerušil: „Počkej chvilku. Zopakuj to ještě jednou, prosím, ať si to můžu zapsat.“

 

S těmito pěti jazyky můžete zcestovat celou zemi a svět bude váš. Milujte každého – bez ohledu na náboženství nebo rasu. Bez ohledu na nic.