Sofronij Essexský: Metoda Ježíšovy modlitby

 

Chtěl bych zde v krátkosti zmínit některé aspekty Ježíšovy modlitby a běžné názory na tuto velkou kulturu srdce, s níž jsem se setkal na Svaté Hoře Athos.

Rok co rok opakují mniší tuto modlitbu, aniž by se snažili jakkoli uměle propojit svou mysl se srdcem. Jejich pozornost se soustředí na sladění každodenního života s Kristovými přikázáními. Podle staré tradice se mysl sjednocuje se srdcem skrze Boží působení, když mnich pokračuje ve své asketické praxi poslušnosti a zdrženlivosti; když jsou mysl, srdce a tělo „starého člověka“ dostatečně osvobozeny z převahy hříchu nad nimi. Přesto dřívější i současní učitelé občas povolí technickou metodu, jejíž pomocí je mysl přiváděna do srdce. V tomto případě pronáší mnich modlitbu ve vhodné tělesné pozici s hlavou skloněnou na prsa, přičemž vdechuje slova „Pane Ježíši Kriste (Synu Boží)“ a vydechuje „smiluj se nade mnou (hříšným).“ Během vdechování nejprve pozornost následuje pohyb vdechovaného vzduchu do horní části srdce. Tímto způsobem lze udržet soustředěnost bez rozptýlení a mysl může být vedle srdce nebo do něj dokonce vstoupit. Tato metoda pak případně umožňuje, že mysl uvidí nikoli fyzické srdce, ale to, co se uvnitř něho odehrává – pocity, které se vkrádají do mentálních obrazů přicházejících zvnějšku. Touto zkušeností získává mnich schopnost vnímat své srdce a udržet v něm svou pozornost soustředěnou bez další přidané psychosomatické techniky.

Tento postup může začátečníkovi pomoct pochopit, kde by se měla během modlitby i kdykoli jindy nacházet jeho vnitřní pozornost. Nicméně pravé modlitby se tímto způsobem nedosahuje. Ta přichází pouze skrze víru a pokání, jež jsou jejími jedinými základy. Nebezpečí psychotechniky spočívá v tom, že nemálo z nás přičítá příliš velký význam metodě pro metodu. Aby se začátečník vyhnul této deformaci, měl by následovat jinou praxi, která je sice pomalejší, ale zato nesrovnatelně lepší a prospěšnější: totiž soustředit se na Ježíšovo Jméno a na vlastní slova modlitby. Když pak lítost nad našimi hříchy dostoupí určité úrovně, mysl začne o srdce přirozeně dbát. 

---

Celá formulace Ježíšovy modlitby zní: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným; a právě tato ustálená forma je doporučována začátečníkovi. V první části modlitby vyznáváme Krista – Boha, který se stal člověkem pro naši spásu. V druhé potvrzujeme svůj padlý stav, svoji hříšnost a své vykoupení. Spojení dogmatického vyznání s pokáním činí obsah modlitby srozumitelnějším.

Je možné stanovit určitý postup Ježíšovy modlitby. Nejprve je verbálním vyjádřením: vyslovujeme modlitbu svými rty, zatímco se snažíme soustředit svoji pozornost na Jméno a na jednotlivá slova. Dále už nepronášíme modlitbu rty, ale vyslovujeme Jméno Ježíše Krista a to, co po něm následuje, ve svých myslích, mentálně. Ve třetím stádiu jednají mysl a srdce ve vzájemné součinnosti: pozornost mysli je soustředěna do srdce a modlitba je vyslovována v něm. Začtvrté se modlitba stává samohybnou. To nastává tehdy, když je utvrzena v srdci bez žádné zvláštní snahy z naší strany a pokračuje tam, kde je soustředěna mysl. Nakonec v nás začíná být modlitba – plná požehnání – činná jako jemný plamen, jako inspirace shůry, rozradostňující srdce pohnutím z Boží lásky a potěšující mysl v duchovním nazírání. Toto poslední stádium je někdy doprovázeno viděním Světla.

Postupné vrůstání do modlitby je nejdůvěryhodnější. Začátečníkovi, který by vstoupil do duchovního boje, se obvykle doporučuje začít prvním krokem – verbální modlitbou, dokud ji tělo, jazyk a srdce nevstřebají. Čas, který to zabere, se různí. Čím upřímnější pokání, tím kratší cesta.

Praktikování mentální modlitby se může chvíli pojit s hesychastickou metodou – jinými slovy může nabýt výše popsané formy rytmického či arytmického vyslovování modlitby pomocí nadechnutí v jeho první a vydechnutí v druhé fázi. To může být užitečné pouze tehdy, když člověk neztrácí ze zřetele fakt, že každé vzývání Kristova Jména musí být neoddělitelně spjato s vědomím Krista. Jméno nesmí být odděleno od osoby Boha, jinak bude modlitba redukována na technické cvičení a takto bude odporovat přikázání: „Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo.“ (Ex 20,7; Dt 5,11)

Když je pozornost mysli upevněna v srdci, je možné kontrolovat to, co se v něm děje, a bitva proti vášním nabývá racionální charakter. Nepřítel je rozpoznán a může být odražen mocí Kristova Jména. Srdce se touto asketickou praxí stává natolik citlivým a rozlišujícím, že když se věřící za někoho modlí, může téměř ihned mluvit o stavu, v němž se daný člověk nachází. Tímto způsobem dochází k přechodu od mentální modlitby k modlitbě mysli v srdci, jež je následována darem ustavičné modlitby.

Snažíme se stát před Bohem celou svou bytostí. Vzývání Jména Boha Spasitele, jež je pronášeno v bázni Boží, spolu s neustálou snahou žít podle Božích přikázání vede pozvolna k blaženému splynutí všech našich sil, rozptýlených po pádu. Ve svém asketickém úsilí nesmíme nikdy spěchat. Podstatné je odmítnout myšlenku dosažení maxima v nejkratší možné době. Bůh nás k ničemu nenutí, ale ani my ho nemůžeme k ničemu nutit. Výsledky dosažené umělými prostředky netrvají dlouho a – co je důležitější – nesjednocují našeho ducha s Duchem živého Boha. 

V atmosféře současného světa vyžaduje Ježíšova modlitba nadlidskou odvahu. V opozici vůči ní je celá řada kosmických sil. Vydržet modlit se bez rozptýlení značí vítězství na každé úrovni přirozené existence. Cesta je dlouhá a trnitá, ale přináší okamžik, kdy paprsek Božího Světla pronikne naší sklíčeností, abychom mohli spatřit jeho Zdroj. Potom Ježíšova modlitba dosahuje kosmických a meta-kosmických dimenzí.

„Cvič se ve zbožnosti. Cvičení těla je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu. Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí... To přikazuj a tomu uč.“ (1Tm 4,7-11). Když budeme následovat toto učení apoštola Pavla, bude to nejjistější způsob, jak najít Toho, koho hledáme. Nemluvím zde přitom o nějakých umělých prostředcích k dosažení zbožštění – věříme, že Bůh přišel na svět, zjevil nám tajemství hříchu, dal nám milost pokání a my se modlíme „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným“ v naději na odpuštění a smíření v Jeho Jménu. Nikdy – až do konce života – se nepustíme slov: „Odpusť mně, hříšnému.“ Naprosté vítězství nad hříchem je možné pouze tehdy, když sám Bůh bude žít v nás a my dosáhneme zbožštění, jež umožní vidět Boha přímo „takový, jaký je.“ V pozemských hranicích však není možné dosáhnout plné křesťanské dokonalosti. Sv. Jan Teolog píše, že „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl“ (J 1,18). A stejně tak říká, že naše zbožštění bude úplné v budoucím věku, kdy „spatříme Ho takového, JAKÝ JE. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý… Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal“ (1J 3, 2,3,6). Je prospěšné přijmout tato slova, aby se stalo vzývání Ježíšova Jména účinným prostředkem spásy; abychom mohli „přejít ze smrti do života“ (1J 3,14); abychom byli „vyzbrojeni mocí z výsosti“ (L 24,49).

Jedním z nejpozoruhodnějších děl asketických otců je „Žebřík“ sv. Jana Klimaka. Čtou ho nově postřižení mniši, ale tato kniha je rovněž autoritativním měřítkem pro „dokonalé“ (netřeba snad zdůrazňovat, že dokonalost na této zemi není nikdy zcela úplná). Totéž lze říct o Ježíšově modlitbě. Modlí se ji prostí zbožní lidé během jakékoli práce. Je součástí liturgického života Církve. Mniši ji ve svých myslích vyslovují během chrámových služeb. Je jejich hlavní činností – ať už v keliích monastýrů, nebo v samotě pouště.

---

Opakování Ježíšovy modlitby je úzce spjato s teologií Božího Jména. Má své hluboké dogmatické kořeny, stejně jako dogmatické vědomí harmonicky doprovází všechny formy asketického života. A v některých těchto formách se vskutku stává „stravujícím ohněm“ (Žd 12,29). Obsahuje Boží sílu, jež křísí mrtvé z jejich hříchů; světlo osvěcující mysl, jež je pak schopna vidět mocnosti působící v „kosmu“. A dává nám možnost nazírat to, co se děje v našem srdci a mysli. „Proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce“ (Žd 4,12).

Důstojný způsob této modlitby staví člověka proti mnoha opačným energiím skrytým v atmosféře. Když je modlitba vyslovována s hlubokým pokáním, proniká do oblastí za hranicemi „moudrosti moudrých a rozumnosti rozumných“ (1Kor 1,19). Ve svých intenzivnějších formách pak vyžaduje více zkušeností, nebo učitele. Avšak pro každého bez výjimky jsou podstatnými bdělá opatrnost, zkroušený duch, bázeň Boží a trpělivost se vším, co se nám přihodí. Potom se modlitba stane silou, která nás provádí naší vnitřní temnotou, sjednocuje našeho ducha s Duchem Božím a dává nám pocit živoucí přítomnosti věčnosti v nás. 

Tato modlitba je velkým darem nebes pro člověka a pro lidstvo. 

Sama zkušenost pak ukazuje na význam pokračování – neřku-li praktikování – Ježíšovy modlitby.
Pochopit „mechanismus“ mentální modlitby je pro současného vzdělaného člověka jednoduché. Myslí si, že se musí jen s určitou pílí dva až tři týdny modlit, přečíst pár knih a k nim pokud možno přidat nějakou svou. Ale v hodině smrti, kdy se celá naše struktura násilně zhroutí – mozek ztratí svou pronikavost a srdce zakusí prudkou bolest či slabost – pak se naše teoretická znalost rozplyne a modlitba může zcela zmizet. 
Podstatné je pokračovat v modlení až do konce; číst málo a pouze to, co se týká modlitby a co nás svým obsahem pobízí ke kajícné modlitbě v mysli. Dlouhotrvající modlitba se stává součástí naší přirozenosti a našich přirozených reakcí na každou událost v duchovním životě – na přítomnost svatých andělů, či démonických sil, na radost, či smutek – neustále a za všech okolností.
S takovouto modlitbou pak může být naše zrození ve světě skutečně „bezbolestné“.

---

Nový zákon je krátká kniha, která nám otevírá nejzazší hloubky bezpočátečného Bytí. Ani teorie Ježíšovy modlitby proto nemusí být dlouhá. Dokonalost, kterou nám Kristus ukázal, je v pozemských hranicích nedosažitelná. Je nemožné popsat nesčetné zkoušky, kterými prochází ten, kdo usiluje o Ježíšovu modlitbu. Jejím praktikováním se lidský duch setkává se „skrytými“ silami vesmíru. Tato modlitba pak vyvolá konflikt s kosmickými mocnostmi, se „vším, co ovládá tento věk tmy, s nadzemskými duchy zla“ (Ef 6,12). Když člověka povznáší do sféry přesahující pozemskou moudrost, vyžaduje ve svých nejvznešenějších formách „anděla, věrného průvodce.“


Ježíšova modlitba svou podstatou převyšuje každou vnější formu, ale v praxi – kvůli tomu, že je těžké se ji modlit dlouho „s čistou myslí“ – používají věřící komboskini (čotky). Na Svaté Hoře jsou nejobvyklejší podobou komboskini se sto uzly, rozdělenými do čtyř částí. Počet denních a nočních modliteb a poklon závisí na síle každého mnicha a na pravidlech jeho monastýru.


Pracovní překlad z knihy On Prayer (Stavropegic Monastery of St John the Baptist, Essex 1996).