Sergij Vanveský: Slova spásy

 

Modlitba je samotný náš dech. (1)

 

Bázeň Boží je strach z toho, že budeme odděleni od Boha. (2)

 

Každý čin, každá práce by měla být vykonána v duchu modlitby. (3)

 

Smyslem našeho života musí být to, abychom žili v obecenství s Bohem. (9)

 

Duchovní život by neměl být čistě intelektuální. Mysl představuje pouze čtvrtinu toho, čím jsme. (11)

 

Mysl musí vždycky jednat spolu se srdcem. (12)

 

Ze všeho nejvíc bychom se měli vyhnout pýše. Ona je naším nepřítelem číslo jedna. To kvůli pýše padli andělé. (15)

 

Musíme vždycky usilovat o království nebeské. Naší hnací silou by měl být věčný život. (18)

 

Když nejsme schopni se modlit při všem, co děláme, pak bychom alespoň měli dělat všechno v duchu modlitby, v duchu Modlitby. (22)

 

Neměli bychom říkat, že nic není důležité. Naopak – všechno je důležité. Dokonce i ten nejmenší čin má dopad na naši věčnou spásu. (23)

 

Noviny nám každý den ukazují kalvárii lidského utrpení. Jejich čtení by nás mělo inspirovat k soucitu a modlitbě. (24)

 

Abychom od Boha obdrželi to, o co ho v modlitbě žádáme, musíme ho žádat v duchu pokory a nikoho neodsuzovat. (25)

 

Když nás obklopují špatné myšlenky jako hejno much, neměli bychom se nechat odradit, ale zůstat v modlitbě a vytrvat. (27)

 

Okamžitě, jak se objeví zlá myšlenka, bychom měli činit pokání a prosit Boha za odpuštění. (28)

 

Musíme se vždycky snažit myslet méně na sebe a více na Boha. (33)

 

Vnější okolnosti nemůžou nikdy sloužit jako výmluva pro nedostatky v našem vnitřním životě. (34)

 

Když cítíš, že se věci pomalu zlepšují, neobírej se sám sebou, ale buď naplněn Bohem. (49)

 

Je především nutné hledat pokoru. Bez ní nemůžeme nic udělat. Pokora je zkratka ke spáse. (50)

 

Je jedna věc, které se musíš vyhýbat jako skutečné pohromě: soudit svého bližního. (52)

 

Snaž se co nejvíc nepodléhat hněvu. Hněv vyhání z tvé duše milost. Milost je jako pták; když ji něco vyleká, odletí pryč. (53)

 

Náš život spočívá v nebi, alespoň tedy náš skutečný život. Naší prací je žít takový život tady a teď. (54)

 

Křest nás neosvobozuje magickým způsobem od prvotního hříchu, ale dává nám sílu s ním bojovat. (57)

 

Je nutné činit pokání za to, že jsme nedostatečně milovali své bližní a že jsme nebyli dost citliví vůči neštěstí druhých. (58)

 

Především je důležité začít každé ráno znovu. Stejně jako nemůžeš začít den bez jídla, musíš dostat i svůj duchovní pokrm. (59)

 

Duchovní věci jsou skutečnější než věci materiální, jež můžeme vidět svýma očima. Duchovní věci jsou vnímány jiným smyslem, který je oddělen od našich tělesných smyslů: okem srdce. (61)

 

Velkým tajemstvím duchovního života je mít v sobě Krista a žít silou Boha, nikoli svými vlastními silami. (62)

 

Jistý otec řekl: „Pokud jsi uchvácen tělesnou krásou, jdi na hřbitov a uvidíš, jak tato krása skončí.“ (68)

 

Dávej pozor, abys nikoho nesoudil. Posuzování bližního je spojeno s pýchou a pýcha je náš první nepřítel; celé naše neštěstí pochází od ní. (73)

 

Pořád si hlídej, abys nenaslouchal špatným myšlenkám. Snaž se je odehnat, hned jak se objeví, protože jakmile je jednou přijmeš, přemění se ve slova a skutky. (75)

 

Lidé mají mnoho darů, většinu z nich však během tohoto pozemského života jen stěží rozvinou. Je to vskutku velká škoda. (77)

 

Bojuj se světem nikoli způsoby světa, ale způsoby Boha. (83)

 

Každou noc zkoumej své svědomí, vybav si v mysli všechny své hříchy, které jsi v průběhu dne spáchal, a pak ze všech čiň pokání. (89)

 

Modlitba je jako světlo, které všechno osvěcuje a díky němuž vidíme jasněji do svých duší. (93)

 

Pravoslavná askeze je velmi střízlivá. Milost se nedává poznat spektakulárním způsobem. Prorok Eliáš nenašel Boha v ohni nebo větru, ale v tichém hlase. (97)

 

Vyhýbej se intelektuálním spekulacím, které se tak často netýkají tvé osobní eschatologie. V příštím životě ti budou tyto spekulace k ničemu. Proto jsou v duchovním životě většinou úspěšnější prostí lidé než intelektuálové. (100)

 

Vše má náboženský význam. Bůh je stvořitelem všech věcí. Nemůžeme mluvit o ničem, co by nemělo vztah k Bohu. (101)

 

Musíme mít bystré svědomí – tak, abychom mohli každý večer zkoumat sami sebe a to, co jsme během dne udělali. Abychom viděli to, co jsme udělali špatně, co jsme nezvládli a co jsme udělali mizerně. Potom bychom měli prosit Boha, aby nám všechno odpustil. (102)

 

Především prchej před pýchou jako před pohromou. Pýcha je náš úhlavní nepřítel. Kvůli ní padli andělé i první lidé. (105)

 

Dostojevskij si zaslouží uznání, protože nám ukázal, že osud těch, kdo jsou společensky na dně, je zároveň tragický i důležitý. Kristus přišel k těm posledním z posledních. (108)

 

Nic nedělej bez Boha. Bez Něho nejde nic dělat. Pros o Boží požehnání před vším, co budeš dělat, i po tom, co to dokončíš. Děkujme Bohu a prosme Ho za odpuštění – ať už jsme činili dobře, nebo ne. (111)

 

Ať už děláme cokoli, vždycky se při tom vnitřně pokřižujme. (113)

 

Když se chce s námi někdo přít o víře a začne proti ní pohrdlivě argumentovat, měli bychom se tiše pomodlit k Duchu svatému, aby nás osvítil a ukázal nám, jak máme odpovědět. (114)

 

Každý hřích, z něhož se nevyzpovídáme a v duchu zkroušenosti nevypláčeme, nás odděluje od Církve. (115)

 

Pokud nás napadne zlá myšlenka, ale my se z ní kajeme a chceme myslet a žít jinak, potom je hřích okamžitě vymazán. (116)

 

V hříchu neexistuje předurčenost. Bůh je silnější než kterýkoli z našich hříchů. (119)

 

Modlitba musí povstat z pokání, ze zkroušenosti a především z pokory. (120)

 

Když ráno vstaneš, naplň nejprve své nitro modlitbou, aby ses nevydal démonickým provokacím. (123)

 

Když se ti zdá, že tvá modlitba nefunguje, tak se jí o to víc drž. (124)

 

V zápase s ďáblem měj vždy poslední slovo. (125)

 

Přinuť se k pokání. Pokud se na to necítíš, tak popros Boha, aby ti to odpustil. (126)

 

Musíme nabýt myšlenkové čistoty. To ale neznamená, že by naše myšlenky měly být nezávislé; znamená to, že mají následovat srdce. (127)

 

Tím nejlepším, co máme v duchovním životě k dispozici, nejsou racionální argumenty. Platí to i pro ty, kdo si cení rozumu nade všechno ostatní. (128)

 

Když se naše mysl unaví usilovnou modlitbou, neměli bychom v modlení ustat. Jestliže je dům prázdný, démoni ho naplní. Pokud by k tomu došlo, modli se s menší intenzitou – s volně plynoucími modlitbami. (129)

 

Když se nacházíš ve špatném stavu, ze všeho nejdřív čiň pokání. (130)

 

Důslednost, věrnost a pravidelnost v modlitbě jsou jedny z nejdůležitějších věcí duchovního života. (137)

 

Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední. Pokud budeme následovat rady svatých otců, nebudeme hřešit. (138)

 

K pokání vedou tři kroky:

Kaj se ze hříchu ve své mysli hned, jak ho spácháš.

Na konci dne, když zkoumáš své svědomí, popros Boha, aby ti hřích znovu odpustil.

Vyznej svůj hřích a kaj se z něho opět v tajině zpovědi. (140)

 

Pravé poznání nepřichází skrze snahu něco pochopit nebo skrze jakýkoli mentální akt. Poznání přichází skrze pokoru. (141)

 

Nesmíme si nikdy myslet, že náš hříšný stav nelze napravit. Měli bychom vědět, že pro nás vždycky existuje odpuštění. To, co potřebujeme, je o ně poprosit. (146)

 

Napadají-li nás zlé myšlenky, musíme je okamžitě zapudit a chránit se od toho, aby nepřešly ve slova nebo skutky. (148)

 

Pokud se nemůžeš každou chvíli modlit, pak alespoň žij každý okamžik v duchu modlitby. (150)

 

Zkroušenost není jenom momentální čin, který nutně následuje po hříchu, ale je to trvalý stav. (151)

 

Ježíšova modlitba bez pokory je katastrofa. (152)

 

Nejdůležitější věcí v modlitbě je náš duchovní postoj. Naše modlitby by měly být doprovázeny duchem zkroušenosti. Kristus nepřišel proto, aby nám předal nějakou techniku, ale aby nás naučil pokání. (153)

 

Kořen mentální nemoci – jako každé jiné – je vždy duchovní. (154)

 

Pokud máme modlitbu v srdci, pak se stává každý sexuální hřích nemožným. A naopak – sexuální hřích znemožňuje modlitbu. (155)

 

V našich srdcích musí neustále hořet vnitřní lampa. Pokud nějakým neštěstím zhasne, musíme ji rychle znovu zapálit. Musíme se kát a začít znovu. (159)

 

Pro ty, kdo se hodně modlí, existuje velké riziko duchovního oklamání. (161)

 

Nikdy nikoho nesuď, aby se k tobě tento hřích znovu nevrátil. (165)

 

Skrze Ježíšovu modlitbu se můžeme lépe soustředit na liturgii, a můžeme ji tak lépe do sebe vstřebat. (171)

 

Naučíš se rozlišovat myšlenky tím, že budeš číst Písmo a modlit se. (174)

 

Když jsme ve stavu hříchu, nebo jsme si na nějaký hřích zvykli, potom ztrácíme schopnost rozlišovat mezi dobrými a špatnými myšlenkami. Vášně se nám zdají být celkem normální – jako charakterové vlastnosti, které nám jsou dané. (175)

 

Modlitba se skládá ze dvou částí: z prosby o pomoc a z kontemplace. (177)

 

Hledej pokoru a ne svatost, protože svatost bez pokory není nic než domýšlivost. Andělé, kteří padli a stali se démony, byli nejprve dokonalí, protože byli anděly – avšak chyběla jim pokora. Tím, že měli pouze dokonalost, stali se démony. (180)

 

V modlitbě potřebuje být mysl sjednocena se srdcem. Před tím, než se začneme modlit, bychom se měli ujistit, že je naše mysl zakotvena v srdci. Toho dosáhneme skrze zkroušenost. Pokud jsme zkoušení, pak sestupujeme do hloubky srdce a nehrozí nám žádné duchovní nebezpečí. (184)

 

Čím víc nám někdo připadá, že není hoden respektu, tím víc ho máme respektovat. (185)

 

Abychom prohloubili naše vztahy s druhými lidmi, měli bychom se za ně modlit. Modli se za někoho dřív, než mu to řekneš; a v modlitbě zjistíš, co mu máš říct a co ne. (190)

 

Ráno bychom se neměli probouzet se smutkem kvůli včerejším či minulým hříchům. Ale měli bychom vždycky myslet na to, že nastal nový den a i my začínáme znovu. (200)

 

Abychom přestáli různé duchovní obtíže, musíme využít trpělivosti. Trpělivost není pasivním stavem, v němž jen čekáme, až se věci postupně zlepší, ať už vnějšími okolnostmi, nebo změnou naší vůle. Naopak je aktivní ctností, skrze kterou jsme připraveni jednat. (206)

 

V duchovním boji má velkou hodnotu nepřátelství nebo dokonce nenávist vůči démonům. Nicméně nemluvíme zde o běžné nenávisti, která je plná vášně, ale o nenávisti duchovní. (208)

 

Když na nás přijdou zlé myšlenky, musíme co nejrychleji podnítit zkroušenost. (210)

 

Duchovní otec musí být zároveň pastýřem i psychologem. Všechny duševní nemoci vycházejí z duchovních problémů, neboť duchovnost zahrnuje úplně všechno. Takže duchovní práce postupně uzdraví psychické problémy člověka. (213)

 

U kořene našich duševních slabostí není sexualita, jak učí Freud, ale pýcha. (215)

 

Dokonalost není dokonalostí nás samých, ale Boha v nás. (216)

 

Být zaměřen pouze na sebe je počátkem duchovní nemoci. Být duševně nemocný znamená myslet si, že jsi středem světa. (217)

 

Veškerá moc, kterou obdržíme pro boj s hříchem, pochází od Boha a můžeme ji získat pouze skrze modlitbu. (221)

 

Pro mnoho křesťanů na Západě přestala být víra bytostným stavem a místo toho se stala pouze souhrnem idejí, které mají lidé o Bohu. (222)

 

Přirozeným stavem duše je žít v jednotě s Bohem. (223)

 

Když člověk dělá intelektuální druh teologické práce, musí ho dělat v duchu modlitby. To je jediný bezpečný způsob, jak se vyhnout chybám. (224)

 

Přidej modlitbu ke všemu, co děláš. (226)

 

Každé duši je dán život Duchem svatým, ale démoni jsou jako paraziti na našich duších. Takže to, co je nám dáno Bohem, převracíme a zneužíváme ke špatným účelům. (230)

 

Nelze říct, že mnich čeká celý svůj život na smrt. Pro něho totiž není smrt ničím. Je to úplně normální věc, jako když jde někdo na metro. Během tohoto života žije mnich v království nebeském – nebo se o to alespoň pokouší. Příští život začíná tady a teď. (236)

 

Před ostatními bychom měli mít ducha zkroušenosti a pokory, být si vědomi nejen toho, co jsme udělali špatně, ale i dobrých věcí, které jsme nevykonali. Svatý Serafim Sarovský přijímal všechny své návštěvy s velkou pokorou. (240)

 

Charita bližním musí být dělána ve jménu Boha a skrze Boha – nikoli v našem jménu a skrze naše vlastní síly. Charita bez Boha není nic než egoismus. Pouze skrze modlitbu může být naše charita uskutečněna pro Boha a nikoli pro nás samotné. (241)

 

Modlitba musí prostoupit celou naši bytost. (244)

 

Pokušení je jako útočící had. V momentu, kdy na nás zaútočí, musíme ho odrazit a useknout mu hlavu. (245)

 

Když někoho odsuzujeme, upadáme do stejných chyb, které jsme mu vyčítali. Odsudek a kritika se nám vždycky vrátí. (246)

 

Modlitba se nesmí stát „rituálem“ ve špatném slova smyslu. Pokud se nám to přihodí, musíme z toho činit pokání. (248)

 

Modlitba musí být pravidelná. Tak, jako dopadá voda na skálu a pomalu se do ní zavrtává, proniká modlitba do naší duše. (249)

 

Naše mysl by měla skrze Ježíšovu modlitbu vstoupit do srdce. Modlitba nám umožní porozumět věcem srdce. (250)

 

V souvislosti s charitou od sebe nemůžeš oddělovat kontemplaci a aktivitu. Křesťanská charita je aktivní, ale tato aktivita vychází z kontemplace, která je s ní přímo spojená. Zdroj všech věcí, které se týkají bratrské lásky, nalezneme v modlitbě za naše bližní. (253)

 

I když jsi velmi zaměstnán, najdi si čas na modlitbu. Modlitba by měla doprovázet vše, co děláme. Je jako dýchání. Přestaneš-li se modlit, tvá duše zemře. (261)

 

Pokud je pro tebe těžké se modlit večerní modlitby, je to tím, že ses nemodlil dost během dne. Měl by ses modlit nejen párkrát za den, ale modlitba by se měla stát hnací silou všeho, co děláš. Zvykni si na to, abys bez ní nic nedělal. (263)

 

Během Velkého postu utváří ráz celého dne Modlitba svatého Efréma Syrského. (264)

 

Všechno, co děláme, bychom měli dělat v Bohu. Evangelia náš učí, že máme přidávat kvas do těsta. Těstem je náš život, práce, aktivity atd. Kvasem je Bůh, kterého poutáme ke svému životu skrze modlitbu, jež by měla doprovázet vše, co děláme. (265)

 

Není možné v tomto životě uniknout soužení, těžkostem a zkouškám. Jsou křížem, který musíme nést. Nesmíme ho však nést pasivně a pouze se poddat porážce a zoufalství. Utrpení nemá být zdrojem destrukce, devastace a smrti. Naopak by se mělo stát zdrojem života, a proto bychom mu měli aktivně čelit. (266)

 

Velký půst by pro nás neměl být souborem pravidel, ale šancí změnit svůj život. Všechno z toho je nám dáno proto, abychom se – jak říká Písmo – obrátili. (272)

 

Pokud se nemůžeš při modlitbě soustředit, jediným řešením je s tím bojovat a v tomto boji vytrvat. (274)

 

Odmítni všechny filosofie, které definují samy sebe v opozici vůči něčemu, a přisvoj si postoj, který je definován pozitivním pohledem na člověka a je založen na Bohu. (276)

 

Modlitba je jazykem příštího světa. Dříve či později v něm budeme žít. Když se odstěhujeme do jiné země, tak také musíme mluvit jejím jazykem. Abychom se naučili jazyk budoucího věku, musíme se modlit. (282)

 

Duchovní život je běh na dlouhou trať. Musíš být připraven bojovat se „starým člověkem“ v sobě po zbytek svého života. (283)

 

Základem všeho je učení Evangelia. Evangelium je základním programem našeho duchovního života. (284)

 

Pokání je klíčem k duchovnímu životu. Dovoluje nám ponechat si sváteční oděv, bez něhož bychom jinak byli vyhnáni ze svatební hostiny. (286)

 

Musíme činit pokání nejen ze svých hříchů, ale i z hříchu v jeho celistvosti – ze stavu, v němž se po pádu nachází celý svět. (287)

 

Trpělivost je v duchovním životě naprostou nutností a je dcerou pokory. (288)

 

Člověk by neměl v duchovním životě dělat velké skoky. Měl by se k Bohu přibližovat postupně, krůček po krůčku, ale důsledně. Je to střední cesta, která je královskou stezkou. (289)

 

Neodmítej své tělo. Kristus je plně člověkem, včetně těla. My jsme Kristovým Tělem a naše tělo je chrámem Ducha svatého. Když se naše tělo dostane do hříchu, měli bychom se zbavit hříchu, nikoli těla, které je Božím stvořením. (292)

 

Snaž se být pořád s Bohem a dělat všechno v duchu svatosti a vděčnosti. (293)

 

Měj soucit s ostatními. Zajímej se o ty, kdo jsou kolem tebe, a přej si jejich spásu. Tato starost by měla být naplněna modlitbou. (294)

 

Modlitba za zesnulé je velmi důležitá – jak pro ně, tak pro nás. Modlit se za zesnulé znamená vyhlásit, že smrt nad námi nakonec nebude mít žádnou moc. (295)

 

Nikdy nebuď rozčilený sám na sebe, ale jenom řekni: „Pane, odpusť mi!“ (296)

 

Nedovol, aby ses dostal do špatné nálady. Když začneš mít pocit, že se tvá duše ubírá špatným směrem, rychle v sobě vyvolej zkroušenost a začni se modlit. (297)

 

Dobré pravidlo pro život: víc se modlit, míň myslet. (299)

 

Během askeze se vyvaruj excesům. Udržuj nejen svého ducha, ale i tělo bdělé a připravené. Spíše bys ho měl posilovat než umrtvovat. Dokonce i Kristus se staral o své tělo, když jedl a spal. (300)

 

Vždycky měj před Bohem smysl pro tajemství. Jsem šťastný, když můžu říct, že nevím. (302)

 

Dělej všechno s vděčností. Když jíš, poděkuj Bohu. Když nejíš, poděkuj Bohu. (303)

 

Obohať se Bohem, ne svým egem. (304)

 

Měli bychom se ucházet o jedinou věc: aby na nás Bůh shlédnul se soucitem a aby nás přijal. (310) 

 

 

Pracovní překlad z knihy Jeana-Clauda Larcheta Elder Sergei of Vanves. Life and Teachings. Divine Ascent Press 2012.